Pokazene vanoce

Ahoj vsichni. Dlouho jsem nepsal, protoze se mi nic nedari. Ano zvoral jsem par veci ktere jsem nechtel, ale horsi je kdyz clovek strati skoro vse a rodice ho jeste uzemni. To se prave ted deje mne. Clovek si rika odreaguje se, jsou vanoce tak nemusi moc toho udelat ani do treninku, ale kdyz prijde clovek psychicky na dne a potrebuje zrovna podporu v rodicich a oni ho jeste shazujou vic a vic az je psychicky totalne na dne.... Ja ani psat nic srozumitelneho nemuzu protoze mam oci plne slz a dusi rozdrcenou na milion milionovych kousku. Clovek kdyz potrebuje najit zachytny bod, aby se oprel a znova vstal, tak ho ten zachrany bod opusti. Proc se to deje mi a zrovna te? I can something help from everybody

PS - 2 kapitola - Poslední soustředění

   Stojíme na přeplněném letišti, kde se dá pohnout maximálně na dva kroky. Čekáme na Billa, který zase zapomněl pas a musel volat domů, aby mu ho máma dovezla. To zas byl výbuch vzteku v telefonu. Vidím mámu, jak vztekle křičí, rozhazuje rukama a nadává Billovi za jeho zapomnětlivost. Taky jsem to párkrát zažil a povím, že to není nic příjemného vidět svou mámu rozčilenou. Naštěstí je naše máma hodná. Dovezla bratrovi pas a mě objala tak silně, že jsem musel upustit tašku, co jsem držel v ruce. Nakonec mi dala pusu na čelo pro štěstí a odjela. I přesto, že je sem tam naštvaná, jí mám moc rád.

Stojíme u Gatu. Všichni se loučí s rodiči, já se otáčím na Kate, která vypadá v tom slunci jako bohyně Afrodité. Srdce mi zase bije jako o závod, ale to je tak pokaždé, když se s ní musím rozloučit na delší dobu. Tisknu ji v náručí a její teplé čelo se dotýká toho mého.

   „Nezraň se mi tam. Chci, aby sis to užil a nahnal co nejvíc. Máš před sebou poslední sezónu. Tentokráte to vyjde. Věřím ti.“ Po těchto slovech se přibližují její plné nachové rty k mým a líbá mě se vší láskou. Cítím, jak se rozdmýchal oheň uvnitř mě a líbám ji se stejnou intenzitou. Nakonec nás musí roztrhnout až Steve: „ Tak myslím, že tohle by už stačilo…,“ slyším za zády. Všichni se smějí a já se přidávám. Vtisknu poslední sladkou pusu Kate a dodávám: „Budu se snažit,“ a odcházím do letadla směr Evropa – Benátky. Máváme všichni zpět a mně teče slza po tváři, když tam Kate vidím stát a vím, že budu měsíc bez ní. Nakonec se otáčím zpět a tentokrát už s myšlenkou na to připravit se co nejlépe na Světový pohár a Olympijské hry. Let bude trvat asi 12h. To je dost dlouhá doba, abych přemýšlel, co vlastně budu dělat na soustředění. Vezeme s sebou kola a kolečkové brusle. Takže to bude dost náročné nejen po fyzické, ale i psychické stránce. Jak jsme se se Stevem dřív domluvili, budeme trénovat tak tvrdě, abychom potili krev. Sedám si na místo vedle Billa.

   „Tohle bude zase dlouhé.“ Říká trochu otráveně.

   „No aspoň budeš mít dost času přemýšlet o všem, co tě napadne.“ Dodávám s úsměvem. „Já si jdu stopro lehnout. Nebuď mě, pokud se nebude dít nic zajímavého.“

   „Jasný brácha.“

    Spím nakonec celý let. Sluchátka na uších, nikdo mě neruší. Takhle dobře jsem si to ani nepředstavoval. Na letišti na nás čekají novináři. To jsem taky mohl čekat, když jsem nedávno vyslal do světa zprávu o ukončení své kariéry. Odpovídám na někdy až dechberoucí otázky, někdy se zase směju, jindy jsem vážný jak naši politici. Po tomhle humbuku se přesouváme do aut a odjíždíme do hor. Tam, kde není internet, pořádný signál a i novináři se sem těžko dostanou. Jako za starých časů, kdy jsem začínal. Stačí nám opravdu jen málo, abychom byli skvěle připraveni na sezónu. Pro čerstvé, nádherně vonící pečivo a nějaké dobré jídlo, si dojdeme do krámu.

     Docházíme do našeho skromého baráčku a vybalujeme věci. Všichni jsou unavení a vypadají zralí na to lehnout do postele a zachumlat se pod teplou peřinu. Steve nám sděluje, že po téhle cestě máme volnější den. Takže všem, jak se zdá, padá kámen ze srdce. Já si však beru věci a jdu běhat.

    „Proč nečekáš?“ Amy se objevuje vedle mě. Je ještě mladá, teprve šestnáctiletá, ale už v tomhle útlém věku má úspěchy. Dokázala se probojovat už po 2 letech na MS juniorů a to je co říct.

   „Nevěděl jsem, že jde někdo se mnou.“

   „Tak teď už to víš.“ Usmívá se. Prohlížím si ji svým mužským pohledem. Hnědé vlasy spletené do copu, růžové tváře a hnědé oči. Na 16 letou dívku celkem vysoká. Je dost hubená. V některých případech mi připomíná Kate.

   „Můžu mít na tebe prosbu?“

   „Sem s ní,“ odpovídám hned.

   „Až skončíš, tak jsi říkal, že budeš dělat trenéra.“

   „No to je pravda. Co bys potřebovala?“

   „Chci, abys mě trénoval. Ráda bych dosáhla takových úspěchů, jako máš ty. Ty jsi vlastně taková legenda mezi bruslaři. Můžeš mě trénovat, až skončíš?“ Dívá se na mě s prosebným pohledem štěněte. Nevím co ji na to říct. Ta holka má potenciál a na ledě umí prodat, co natrénuje. Dokázal bych se prosadit i jako trenér? Zkušeností mám dost.

   „Uvidíme po sezóně. Ale musíš počítat s tím, že začneme úplně od začátku. Všechno musíš zahodit za hlavu a soustředit se jen na bruslení.“ Odpovídám s úsměvem a vidím, že se také usmívá. Rychle dodávám: „A začneme třeba hned. Sleduj všechno, co dělám já a snaž se to opakovat. Myslím tím i tréninkové jednotky.“

   „Ano coachi,“ dodává pobaveně.

   „Tohle si zatím odpusť. Teď jsem zatím Dave,“ usměju se na ni a ona mi to oplácí. Běžíme asi 12km a povídáme si. Dobíháme už jen opravdu volně k našemu skromnému baráčku. Vcházíme dovnitř a vidíme, jak všichni sedí u stolu a ládují se večeři. Nejspíš guláš. Sedáme hned ke stolu a dáváme si taky ten úžasně vonící guláš s křupavým chlebem. Jdu se pak osprchovat a sedám u knížky. Jen co přečtu první stranu, volá na mě brácha: „Jdeš hrát karty?“

   „Jo hned jsem tam,“ zavírám knihu a jdu za ostatníma. Takhle to jde celý měsíc večer. Hrajeme karty, bavíme se mezi sebou, nebo prostě padneme do postele unavení jako koťata. Ale v tréninku jedeme opravdu na krev. Vidím i Amy, která se snaží dělat to, co já a vypadá to dost slibně. Uvidíme, jak ta holka letos uspěje, ale těší mě, když ji vidím, jak po každém tréninku má na tváři úsměv jak rohlík. Ostatní jdou taky nahoru. Lucy a Bill jdou rychlostí hodně nahoru. Nemusel bych na olympiádu jet nakonec sám. I Michael jde nahoru. Vypadá to dost slibně. Na konci soustředění máme cvičné testy. Všichni obstáli na výbornou a jsou i výsledky, které překvapují. Jsem rád, že mám za sebou tým, který bojuje za mě a za sebe zároveň. Letos nás čeká dost úspěšná sezóna. To vím už teď. Za pár dní budeme už na ledě. Těším se.

PS - 1. kapitola - Tisková konference

Budím se orosený studeným potem. Zase ten sen. V poslední době se mi zdá stále častěji než bych čekal. Sedím a zhluboka dýchám. Kate se budí a otáčí se na mě: „Zase ten sen?“ Ptá se a já přikyvuju. Jak je možné, že je ten sen tak živý a ukazuje na budoucnost, která mě v letošní sezóně čeká? Lehám si zpět na postel a Kate pokládá hlavu na mou hruď. Co to vlastně je? Proč se mi to zjevuje 6 měsíců před olympiádou? Je to divné. Dýchám už pravidelně. Hladím Kate po jejích hnědých vlasech a vnímám její jemný dotek na své hrudi. Její vůně šampónu, která voní po heřmánku, mě uklidňuje ještě víc. Vtisknu ji polibek do vlasů a ona se přitulí ještě víc. Znova usínám.

Budí mě vřískot budíku. Už je zase 6:30. Vstávám. Jdu si opláchnout obličej do koupelny. Studená voda mi rozproudí krev v žilách, že bych běžel hned maraton. Pak se belhám se do kuchyně, kde si dám sklenici vody a kousek čokolády na probuzení. Jdu se obléct a v 7:00 odcházím z bytu na trénink. Dobíhám do parku a čekám necelou minutu, než se objeví zbytek týmu. Usmívám se od ucha k uchu, kdykoli je vidím. Jsou moje druhá rodina, mí bratři a sestry v boji. Lucy si teď s Billem dává sprint ke mně. Bill ji předbíhá a plácá si se mnou.

   „To není férové, Bille. Nikdy tě nemůžu porazit a to jsem sprinter jako ty.“

   „Nesmíš to dát tak okatě najevo, že zrychluješ. Pak ho možná dáš.“ Povídám s úsměvem.

   „No jo. Jenže on to vždycky nějak vytuší. To pak nejde.“ Odpovídá Lucy s rukama v bok.

   „Musíš to mít v hlavě. A když budeš trénovat, tak ho jednou porazíš. Není tak dobrý běžec jako ty Lucy.“ Ozývá se hlas za námi a já vím, že patří Stevovi. Steve je náš trenér. Trénuje mě od 10 let a nikdy se nemýlí. Kdykoli mi dá něco za cíl, pokaždé ho splním. Jsme už 20 let spolu na scéně a 8 let na špičce světového rychlobruslení. Vzápětí dobíhají ostatní a zdraví trenéra. Takže teď jsme tu konečně všichni a můžeme se pustit do tréninku. Protažení celého těla bývá základ našeho tréninku. Vzpomínám si na začátky a zase se usmívám. Býval jsem úplně zkrácený. Ještě teď nezvládnu některé cviky dokonale, ale můj věk mi nikdo už nevyčítá. Rozhodl jsem se, že letos po olympiádě končím kariéru. Všichni z toho byli sklíčení, i když jsem jim říkal, že budu jezdit jako trenér. Teď na to ale myslet nechci. Začínáme naše speciální cviky a skoky. Vedu celou skupinu. Na konci tréninku nám Steve připomíná naši tiskovku. Všichni kýveme.

    Vracím se domů. Dávám rychlou sprchu, rychle se nasnídám a pospíchám na tu tiskovku. Mám to ze všech nejdál. Sedám do auta a jedu přes celé město. Parkuju hned vedle hotelu, kde se to má uskutečnit. Přicházím a ujímají se mě stylistky a další odborníci přes tyhle věci. Za hodinu už sedím před novináři společně se všemi kolegy a trenérem. Steve povídá, co nás vlastně v letošní sezóně čeká a jaká byla letní příprava. Pak přichází otázky směřované mně, na které odpovídám otevřeně a usmívám se. Po poslední otázce přichází na řadu má řeč, kterou jsem si připravoval 14 dní.

   „Chci vám teď, všem, co mě sledují v TV, nebo mě znají osobně, sdělit, že bych rád po této sezóně ukončil kariéru.“ Novináři otevírají pusu a tým opět zahalil smutek tím, že sklopili oči a úsměv povadl. Vypadají jako na pohřbu „Ono je nejlepší, jak se říká, končit na vrcholu a to jsme si s koučem řekli. Opravdu, chci už zpomalit a dát prostor mladším závodníkům. Rád bych, abyste to pochopili.“ S tím se spustila lavina dalších otázek a blesky vířily všude kolem. Odcházel jsem s hlavou sklopenou a směřoval k autu. Teď jsem myslel jen na jedno. Musím se rozloučit důstojně. Přece jen, olympiáda je v mém rodném městě. Město, které nechci zklamat a rád bych se s mým milovaným sportem rozloučil, jak se sluší a patří. Vyhrát tu medaili, která mi chybí ve sbírce medailí a pohárů. Zlatou olympijskou medaili. Salt Lake City, těš se na mě.

Poslední sezóna

Ahoj lidi. Zase píšu po delší odmlce. Díval jsem se na blog mé kamarádky a napadlo mě, že bych mohl, něž napíšou kluci další kapitoly, začít psát takový malý vedlejšák. Možná si říkáte co mě to napadlo, nebo proč to dělám? Dělám to protože mám teď po večerech trochu času a mám náladu na to psát. Než kluci napíšou další kapitoly, bude trochu trvat. Slíbili to. Jenže nevím, kdy to bude. Tak začnu psát takový vedlejšák. Snad se vám bude líbit. První kapitolu zkusím ještě dneska napsat a zveřejnit. Hezkou zábavu

Prolog

Nasazuju si kapuci. Sundávám si bundu s nápisem USA a dostávám pásku na pravou ruku, jak to má být. Upravuju si brýle a sleduju výsledkovou tabuli s časem 6:05,72 mého konkurenta Liu China. Můj výraz v tváři hovoří za vše. Jsem nervózní a nechce se mi postavit na tu startovní lajnu. V hledišti sedí 10000 lidí, kteří čekají na to, že dnes vyhraju. Mezi nimi sedí i Kate. Tu dneska nechci zklamat, ale jak bych nemohl, když vidím ten čas Lia? Otáčím se na Steva. Ten jen dává prsty nahoru a kýve hlavou. Věří mi. Sbírám odvahu a stavím se na start. Pořád jsem nervózní. Zavírám oči a představuju si jako už nesčetněkrát technickou jízdu. Otvírám je a slyším startéra: „Ready!“ Krčím se a srdce mi bije jako o závod. Zvládnu to? Mám na to? Rána z pistole…….

Příběh k zamyšlení

Rád bych vám zde ukázal dneska příběh, je sice smyšlený, ale přesto i pravdivý. Zkuste se zamyslet na konci tohoto příběhu. Je to knížka, která mě inspiruje k tomu, být lepším kamarádem a i člověkem do budoucna. 

Otec Zapomíná - W. Livingston Larned

   Poslouchej synáčku: vyprávím ti, zatímco ty spíš s ručičkou zkroucenou pod tváří a já pozoruji zvlhlé kudrnky na tvém spoceném čele. Vkradl jsem se do tvého pokojíku, protože před pár minutami mnou znenadání projela mrazivá vlna, když jsem seděl v knihovně u novin. Proto jsem také provinile přišel k tvé postýlce.
   A předkládám ti všechno, o čem teď přemýšlím: byl jsem na tebe přísný. Zlobil jsem  se na tebe, když jsi se oblékal do školy - tvoje tvář se totiž sotva dotkla ručníku. Vyčítal jsem ti, že sis nevyčistil boty. Hněvivě jsem se na tebe onbořil, když jsi některé věci rozházel po podlaze.
   A při snídani jsem na tobě našel nové chyby. Rozlil jsi čaj. Hltavě jsi jedl a kladl jsi lokty na stůl. Namazal jsi na svůj chléb příliš tlustou vrstvu másla. Pak jsi si začal hrát a já spěchal na vlak. Ty ses ale náhle obrátil, zamával jsi mi na rozloučenou a zavolal jsi: "Sbohem, tatínku,"načaž já jsem se zakabonil a na oplátku tě okřikl: "Narovnej se."
   A odpoledne to začalo nanovo. Když jsem přicházel po cestě k domu, pozoroval jsem tě jak klečíš a hraješ drápky. Zahlédl jsem díry na tvých punčochách a ponížil jsem tě před tvými kamarády tím, že jsi musel jít přede mnou domů. Punčochy jsou přece drahé, a kdybys je sám kupoval, jistě bys byl na ně opatrnější! Představ si, synáčku, tohle ti řekl tvůj vlastní táta!
   Snad si ještě vzpomeneš, později, když jsem si četl v knihovně, přišel jsi bázlivě se strachem v očích. Vzhlédl jsem netrpělivě přes okraj novin a utrhl se na tebe: "Co chceš?" a ty jsi váhavě přešlapoval ve dveřích.
    Nic jsi neřekl, jen ses náhle rozběhl a v návalu citu jsi mě objal kolem krku, políbil jsi mě a tvoje malé ručičky mě tiskly se vší láskou, kterou nechal Bůh rozkvést ve tvém srdíčku, láskou, která neuvadá, ani když je zanedbávána. Pak jsi odběhl dupaje po schodech.
    Jen jsi odešel, noviny mi vypadly z rukou a zmocnil se mě strašný pocit. Co jsem si to jen navykl? Naučil jsem se jen hledat chyby a napomínat tě - to byla má odměna za to, že jsi ještě malý chlapec. Nedělal jsem to pro to, že bych tě snad nemiloval, jenom jsem zkrátka zapomněl na tvé mládí a čekal od tebe víc. Poměřoval jsem tě svým dospělým metrem.
   A přitom v tobě je tolik dobrého a milého. Tvé srdíčko je tak velké jako úsvit nad hlubokými kopci. Ukázal jsi mi to tím, že jsi tak impulzivně přiběhl a políbil mě na dobrou noc. Nic víc se už dnes večer nepřihodilo. Přišel jsem k tobě za tmy a teď tu zahanbeně klečím u tvé postýlky.
   Je to jen slabé pokání, ostatně já vím, že bys tomu ještě nerozuměl, kdybych ti, až se vzbudíš, všechno vyprávěl. Ale od zítřka už budu opravdovým tátou! Budu ti kamarádem, budu trpět, když ty budeš trpět, budu se smát, když ty se zasměješ. Raději si ukousnu jazyk, než bych vypustil z úst netrpělivá slova. A budu si opakovat jako Otčenáš tato slova: "Je to přece jen chlapec - docela malý chlapec!"
   Myslím, že jsem tě považoval spíše za dospělého. A teď, když tě vidím skrčeného v postýlce, zjišťuji, že jsi stále jen děťátko. Ještě včera tě maminka chovala v náručí a hlavu sis opíral o její rameno. Žádal jsem zkrátka na tobě příliš mnoho, příliš mnoho...

PS.: Když jsem to četl poprvé, brečel jsem u toho. :)

My History - part 2

Slíbil jsem, že sem dám pokračování včerejšího My history. Tak se snad zase rozepíšu. Ptal jsem se kamarádů, jestli mám jít do deatilů, nebo to nechat zatím jen v tom širokém spektru. No nakonec jsem dospěl k závěru že lepší teď bude to nechat jen v tom širokém spektru.

Takže abych navázal na včerejšek. Psal jsem, že vám napíšu, jak jsem poznal svého nejlepšího kamaráda Kubu alias Sabakua. Dostal jsem se na Sportovní gymnázium Dany a Emila Zátopkových. Přišel do třídy a seděl v první lavici prostřed. Kuba seděl hned za mnou, ale to jsme se neznali. Asi týden se se mnou nikdo nebavil, až pak se začalo za mnou mluvit o hrách na pc a mobile. Přidal jsem se do debaty a kecal s Kubou furt. Pak si přesedl ke mně do lavice a seděli vedle sebe. Paráda. Nic lepšího, než si najít nejlepšího kámoše a být s ním ve škole. Kecali jsme spolu, hráli Summer Games na mobile, smáli se. On mi pomáhal s matikou někdy a já naoplátku mu dával zápisy z Dějepisu a jiných předmětů. Pak k nám další rok přišel do třídy nový kluk. Marek se jmenoval a hned se nám s Kubou líbil. Bavili jsme se ve 3 ne ve 2. Pak se k nám přidala ještě jedná fajn holčina jménem Terka. Byli jsme 4ka pořád se bavili a smáli se. Jenže pak to přišlo. Po tercii odešel Kuba. To jsem rozdýchával hooodně dlouho. No ale co přišlo pak? V pololetí kvarty odešel Marek a Terka hned po kvartě. A zase jsem zůstal sám. Se třidou jsem se moc nebavil, protože to byla v té době parta blbců. Ale zvykl jsem si po nějakém čase. Kuba mě navštěvoval, Marka jsem výdával na biatlonových závodech a Terku sem tam na tréninku atletů. Ale jinak jsem byl ve škole vlastně sám proti třídě. Málo kdo se mě zastal. Asi jedinný člověk byla Lucka. Ta nakonec taky odešla. Život naděluje blbé rány.

No když se vrátím ke sportu. Jakmile jsem skončil s hokejem, tak jsem začal s biatlonem. Kdo neví, co to je, tak je to sport na běžkách se zbraní. Dělá to například Ondra Moravec nebo Gabka Soukalová. Možná je budete znát z televize. Tam jsem si našel nový koníček - střelbu. Našel jsem plno nových kamarádů a zároveň svou úplně první holku - Klára se jmenovala. Nejlepší bylo závodit s ní kdo sestřelí rychleji všech 5 terčů. To jsme se hádali ještě po tréninku :D. Ale byla to sranda. Přicházeli závody ve kterých jsem uspěl a v některých ne. Postupně jsem se propadal, ale startovním polem, jelikož jsem úplně přestal trénovat. Potom co přišla krize, si mě mamka vzala do parády a já zase začal makat, abych se vyrovnal nejlepším. To už jsem začal i seonu na kolečkových bruslích. Ale i tak priorita byl biatlon. Oblastní závody se mi díky rychlé a přesné střelbě podařilo vyhrávat. Na českém poháru ale to bylo jinačí. Tam jsem většinou z nervů dost kazil střelbu. Přišel dorost A ale. Tam jsem se dostal díky bodům na MČR. Staré město pod Landštějnem. Nádherné místo. Poprvé jsem neměl nervy a měl jsem formu v tu dobu. Rychlostní závod jsem zvládl ve svěm nejlepším výsledku a to 5 místo. Chybělo mi, nevím asi 30s na 3 místo. Druhý závod jsem pohnojil a doběhl předposlední díky střelbě 5,4 - 9 trestných okruhů. Stalo se. Ještě když jsem byl ale mladší o rok tak byla tzv. střelecká liga Moravskoslezského kraje a stím spojeno i mistrovství Moravskoslezského kraje. Stal jsem se přeborníkem kraje, nebo i mistr kraje s nejlepším nástřelem ze všech a to 292 bodů z 300. Jo to tenkrát bylo :D.

No pak tady padl komentář od Kuby, jak jsem se dostal k rychlobruslení. No to bylo celkem složité. Jak už jsem psal, ta jsem začal jezdit inlinové závody a pomalu se díky tréninku posouval dopředu. začal jsem jezdit do top 50 pak do top 30 a nakonec do top 20 nejlepších na 10km. Taťka mi navrhnul:" Nechceš zkusit dlouhé nože." já jen s nadšením dodal že jo. No tak plynuly týdny a měsíce než přišel taťka před závodama v Praze (21 jsem dojel na 10km), že mě otestují v Benátkách nad Jizerou u repre kouče Shortracku Paříka. Stál jsem na tom poprvé a zkoušel jsem jezdit. Nebylo to nejhorší a ke konci tréninku jsem dokonce i začal přešlapovat. Trenér se pak ptal jestli u nich nechci zůstat. Odpověděl jsem že ne a rád bych zkusil dlouhý ovál. Ten nás odkázal na momentálně mého kouče, kterého si nesmírně vážím Petra Nováka. Zase uplynul asi měsíc a my s taťkou jsme se připravovali na odjezd do Plzně na další inline závody a zároveň MČR. řekl mi před odjezdem že má pro mě překvapení. A opravdu jsem byl překvapen, když jsme jeli do Velkého Oseku k Petrovi a k Martině domů. Martina na první pohled byla super a Petr mi přišel taky chlap na správném místě. Ukazoval mi, co mám dělat a povídal jak to vlastně chodí. Nakonec řekl, že se nám ozve až někam pojedeme. No dojeli jsme do Plzně kde jsem zaznamenal nejlepší výsledek a to 14 místo na 10km. Uplynul další měsíc a poslední závody sezóny v Opavě. V té době už jsem věděl, že budu odjíždět s Nowisem pryč. Před startem mi taťka zdůrazňoval, že za každou cenu nemám spadnout a něco si udělat. Nakonec jsem nepsadnul, ale dojel 4! A to jsem si prvně myslel, že jsem 2. Jenže zjištění, když nám odjeli ze skupinky 2 kluci a dojeli na 1 a 2 místě mě sklíčila. Ale i tak jsem byl nadšený. Poté jsem vlastně odjel s Nowisem do Itálie a následně do Německa. Tam jsem terpve zjistil, co je to náročný trénink. Kluci si ze mě sice dělali srandu, ale jen v určitých mezích. Nakonec se z nás stali kamarádi. Měl jsem to sice zavařené u Petra tím co jsem dělal za kraviny, ale to mu pak bylo jedno. Nakonec jsem ho výsledkama přesvědčil, že na to možná mám (to nevím ale do teď), abych se dostal dál. Všechno nakonec dopadlo i dobře. Našel jsem svou druhou rodinu, kterou bych za nic nevyměnil, ikdyž mě někdy pomlouvají a dělají si ze mě srandu. Pořád se smějem a jsme asi opravdu kamarádi. Je to super.

No to je asi konec mého širšího vyprávění o sobě :). doufám že se vám to líbilo. Kdybyste měli cokoli ptejte se. A klidně pište i o čem bych měl psát :). Takže se mějte krásně a smýšlejte o životě tak, aby jste si na konci cesty řekli, že jsem nežil nadarmo :)

My history - part 1

Ano. Budu vám dneska milí čtenáři povídat svůj příběh. Příběh plný radosti, smutku a spoustu dalších věcí.

Začnu asi svým datem narození a to 27.5.1995. Je to zvláštní datum. Pro mě je magická hlavně ta číslice 27, která mi vždy přinášela štěstí. Je to vlastně i den narození Martiny (všichni snad víme o koho jde). Je to zvláštní když o tom tak přemýšlím.

No pokračoval bych dále. Školka byla asi stejná jako pro každého. Plno kamarádu, her a všelijakých dalších radostných i smutných věcí. Například když jste si hráli s kamarády na písku nebo v herně, a smutné když jste se pohádali a nemohli tomu svému kamarádovi na 5 min nic říct. Myslím že to zná každý.

Do školy jsem nastupoval už jako hokejsta. Začínal jsem ve 4 letech jako dost kluků a někdy i holek. Našel jsem si pár kamarádů. Dokonce jeden z nich chodil na stejnou školu, ale do jiné třídy. Ale stejnak jsme se scházeli o přestávkách a bavili se co je nového ve světě hokeje. Žil jsem tím sportem už jako malý kluk a obětoval jsem tomu všechno. Sám jsem trénoval, posiloval až rodiče žasli, co se dělo. No jakmile jsem začal s hokejem tak se přihodila krásná věc a to že se mi narodil bráška Víťa - 19.2.1999. Chtěl jsem být fajn brácha a jsem rád že toho kluka mám při sobě i teď ikdyž se chová jako puberťák. No ale zpět k hokeji a škole. Byl jsem malý špunt (a vlastně pořád jsem), ale bylo mi to fuk, protože jsem všechny válcoval svou nebojácností, odhodláním a rychlostí. Ale ač jsem se snažil jakkoli, pořád ve mě viděli trenéři kluka, který nemá budoucnost, ikdyž to ostatní např. rodiče viděli jinak. Tím jsem si procházel dost dlouho, dokud nepřišel turnaj v Berlíně. Tam se dala naše 4ka dohromady a konečně pochopili trenéři co jsem zač. Turnaj jsme vyhráli a naše 4ka zářila ve všech směrech. Byli jsme nakonec nejlepší 4ka celého turnaje (podle počtu vstřelených branek). Pak jsem hrál dál dokud nepřišla 6. třída a rozhodování trenéra. Vyhodili mě když to tak řeknu. Rozhodovalo se mezi dalšíma klukama, ale černého petra jsem si vytáhl já.

Přešel jsem tedy do klubu Sareza Ostrava a hrál za ně 2 roky. Tam jsem prožil asi svá nejlepší léta. Hrál jsem sice pořád 3 lajnu, ale pak mi to bylo fuk, když mě našel sedět trenér smutného na lavičce v šatně. Povídá mi "Proč jsi smutný z toho, že hraješ až 3 lajnu?" moje odpověď "Protože si tam nemám s kým přihrát a ti kluci jsou horší něz já." kouč mi ale odpověděl. "My všechno vím Vláďo, ale potřebujeme někoho jako ty, který bude  hrát tu 3 lajnu zodpovědně a bude se snažit. Já znám tvé kvality. A uvidíš že přijde čas a ty dostaneš možnost se vyznamenat." S novým odhodlaním jsem chodil na led a čekal až přijde ta správná chvíle. A ona opravdu přišla! Hráli jsme proti Frýdku-Místku a prohrávali po 2 třetině 2:0. Co se nestalo. Trénér mě posunul do 1 lajny mezi dva nejlepší útočníky. A hned první střídání jsem přihrál na gól! Druhý gól přišel taky po mé přihrávce a 3 gól jsem dal sám! Neskutečný zápas. Jenže dva zápasy na to jsme vedly 4:3 a já šel na oslabení, dostal jsem puk na červenou a měl volnou branku. Jenže kluk mi sebral puk a z následného protiútoku jsme dostali gól na 4:4. Smutná to chvíle. Přicházeli další akce a taky první i úspěchy. byl jsem vyhlášen na turnaji na Slovensku nejlepším hráčem utkání. O rok pozdějí taky jenže na turnaji v Kadani. No nakonec jsem přešel zpět do Vítkovic a rok na to skončil.

Ptáte se proč jsem skončil? Správná otázka. Už od 4 třídy to nebylo ono mezi mnou a celou bandou hokejstu. Pořád jsem byl obětí šikany, ale né fyzické, nýbrž psychické. A tak to šlo až do doby než jsem skončil. A to jen díky té šikaně. Bohužel z části to byla i má chyba. Pořád jsem brečel a snažil se vyčnívat z davu aby si mě všimli lidi. Nebyla to správná volba. Co už. Minulost nezměním.

No nic zbytek kdyžtak zítra. Tam napíšu i o škole a o tom jak jsem vlastně poznal Sabakuua. Mějte se pěkně.