Stojíme na přeplněném letišti, kde se dá pohnout maximálně
na dva kroky. Čekáme na
Billa, který zase zapomněl pas a musel volat domů, aby mu ho máma dovezla. To
zas byl výbuch vzteku v telefonu. Vidím mámu, jak vztekle křičí, rozhazuje
rukama a nadává Billovi za jeho zapomnětlivost. Taky jsem to párkrát zažil a
povím, že to není nic příjemného vidět svou mámu rozčilenou. Naštěstí je naše
máma hodná. Dovezla bratrovi pas a mě objala tak silně, že jsem musel upustit
tašku, co jsem držel v ruce. Nakonec mi dala pusu na čelo pro štěstí a
odjela. I přesto, že je sem tam naštvaná, jí mám moc rád.
Stojíme u Gatu. Všichni se loučí s rodiči, já se otáčím
na Kate, která vypadá v tom slunci jako bohyně Afrodité. Srdce mi zase
bije jako o závod, ale to je tak pokaždé, když se s ní musím rozloučit na
delší dobu. Tisknu ji v náručí a její teplé čelo se dotýká toho mého.
„Nezraň se mi tam. Chci, aby sis to užil a nahnal co nejvíc.
Máš před sebou poslední sezónu. Tentokráte to vyjde. Věřím ti.“ Po těchto
slovech se přibližují její plné nachové rty k mým a líbá mě se vší láskou.
Cítím, jak se rozdmýchal oheň uvnitř mě a líbám ji se stejnou intenzitou.
Nakonec nás musí roztrhnout až Steve: „ Tak myslím, že tohle by už stačilo…,“
slyším za zády. Všichni se smějí a já se přidávám. Vtisknu poslední sladkou
pusu Kate a dodávám: „Budu se snažit,“ a odcházím do letadla směr Evropa –
Benátky. Máváme všichni zpět a mně teče slza po tváři, když tam Kate vidím stát
a vím, že budu měsíc bez ní. Nakonec se otáčím zpět a tentokrát už
s myšlenkou na to připravit se co nejlépe na Světový pohár a Olympijské
hry. Let bude trvat asi 12h. To je dost dlouhá doba, abych přemýšlel, co vlastně
budu dělat na soustředění. Vezeme s sebou kola a kolečkové brusle. Takže to
bude dost náročné nejen po fyzické, ale i psychické stránce. Jak jsme se se
Stevem dřív domluvili, budeme trénovat tak tvrdě, abychom potili krev. Sedám si
na místo vedle Billa.
„Tohle bude zase dlouhé.“ Říká trochu otráveně.
„No aspoň budeš mít dost času přemýšlet o všem, co tě
napadne.“ Dodávám s úsměvem. „Já si jdu stopro lehnout. Nebuď mě, pokud se
nebude dít nic zajímavého.“
„Jasný brácha.“
Spím nakonec celý let. Sluchátka na uších, nikdo mě neruší.
Takhle dobře jsem si to ani nepředstavoval. Na letišti na nás čekají novináři.
To jsem taky mohl čekat, když jsem nedávno vyslal do světa zprávu o ukončení
své kariéry. Odpovídám na někdy až dechberoucí otázky, někdy se zase směju,
jindy jsem vážný jak naši politici. Po tomhle humbuku se přesouváme do aut a
odjíždíme do hor. Tam, kde není internet, pořádný signál a i novináři se sem těžko
dostanou. Jako za starých časů, kdy jsem začínal. Stačí nám opravdu jen málo,
abychom byli skvěle připraveni na sezónu. Pro čerstvé, nádherně vonící pečivo a
nějaké dobré jídlo, si dojdeme do krámu.
Docházíme do našeho skromého baráčku a vybalujeme věci.
Všichni jsou unavení a vypadají zralí na to lehnout do postele a zachumlat se
pod teplou peřinu. Steve nám sděluje, že po téhle cestě máme volnější den.
Takže všem, jak se zdá, padá kámen ze srdce. Já si však beru věci a jdu běhat.
„Proč nečekáš?“ Amy se objevuje vedle mě. Je ještě mladá,
teprve šestnáctiletá, ale už v tomhle útlém věku má úspěchy. Dokázala se
probojovat už po 2 letech na MS juniorů a to je co říct.
„Nevěděl jsem, že jde někdo se mnou.“
„Tak teď už to víš.“ Usmívá se. Prohlížím si ji svým mužským
pohledem. Hnědé vlasy spletené do copu, růžové tváře a hnědé oči. Na 16 letou
dívku celkem vysoká. Je dost hubená. V některých případech mi připomíná Kate.
„Můžu mít na tebe prosbu?“
„Sem s ní,“ odpovídám hned.
„Až skončíš, tak jsi říkal, že budeš dělat trenéra.“
„No to je pravda. Co bys potřebovala?“
„Chci, abys mě trénoval. Ráda bych dosáhla takových úspěchů,
jako máš ty. Ty jsi vlastně taková legenda mezi bruslaři. Můžeš mě trénovat, až
skončíš?“ Dívá se na mě s prosebným pohledem štěněte. Nevím co ji na to
říct. Ta holka má potenciál a na ledě umí prodat, co natrénuje. Dokázal bych se
prosadit i jako trenér? Zkušeností mám dost.
„Uvidíme po sezóně. Ale musíš počítat s tím, že začneme
úplně od začátku. Všechno musíš zahodit za hlavu a soustředit se jen na
bruslení.“ Odpovídám s úsměvem a vidím, že se také usmívá. Rychle dodávám:
„A začneme třeba hned. Sleduj všechno, co dělám já a snaž se to opakovat.
Myslím tím i tréninkové jednotky.“
„Ano coachi,“ dodává pobaveně.
„Tohle si zatím odpusť. Teď jsem zatím Dave,“ usměju se na
ni a ona mi to oplácí. Běžíme asi 12km a povídáme si. Dobíháme už jen opravdu
volně k našemu skromnému baráčku. Vcházíme dovnitř a vidíme, jak všichni
sedí u stolu a ládují se večeři. Nejspíš guláš. Sedáme hned ke stolu a dáváme
si taky ten úžasně vonící guláš s křupavým chlebem. Jdu se pak osprchovat
a sedám u knížky. Jen co přečtu první stranu, volá na mě brácha: „Jdeš hrát
karty?“
„Jo hned jsem tam,“ zavírám
knihu a jdu za ostatníma. Takhle to jde celý měsíc večer. Hrajeme karty, bavíme
se mezi sebou, nebo prostě padneme do postele unavení jako koťata. Ale v tréninku
jedeme opravdu na krev. Vidím i Amy, která se snaží dělat to, co já a vypadá to
dost slibně. Uvidíme, jak ta holka letos uspěje, ale těší mě, když ji vidím,
jak po každém tréninku má na tváři úsměv jak rohlík. Ostatní jdou taky nahoru.
Lucy a Bill jdou rychlostí hodně nahoru. Nemusel bych na olympiádu jet nakonec
sám. I Michael jde nahoru. Vypadá to dost slibně. Na konci soustředění máme
cvičné testy. Všichni obstáli na výbornou a jsou i výsledky, které překvapují.
Jsem rád, že mám za sebou tým, který bojuje za mě a za sebe zároveň. Letos nás
čeká dost úspěšná sezóna. To vím už teď. Za pár dní budeme už na ledě. Těším
se.