PS - 2 kapitola - Poslední soustředění

   Stojíme na přeplněném letišti, kde se dá pohnout maximálně na dva kroky. Čekáme na Billa, který zase zapomněl pas a musel volat domů, aby mu ho máma dovezla. To zas byl výbuch vzteku v telefonu. Vidím mámu, jak vztekle křičí, rozhazuje rukama a nadává Billovi za jeho zapomnětlivost. Taky jsem to párkrát zažil a povím, že to není nic příjemného vidět svou mámu rozčilenou. Naštěstí je naše máma hodná. Dovezla bratrovi pas a mě objala tak silně, že jsem musel upustit tašku, co jsem držel v ruce. Nakonec mi dala pusu na čelo pro štěstí a odjela. I přesto, že je sem tam naštvaná, jí mám moc rád.

Stojíme u Gatu. Všichni se loučí s rodiči, já se otáčím na Kate, která vypadá v tom slunci jako bohyně Afrodité. Srdce mi zase bije jako o závod, ale to je tak pokaždé, když se s ní musím rozloučit na delší dobu. Tisknu ji v náručí a její teplé čelo se dotýká toho mého.

   „Nezraň se mi tam. Chci, aby sis to užil a nahnal co nejvíc. Máš před sebou poslední sezónu. Tentokráte to vyjde. Věřím ti.“ Po těchto slovech se přibližují její plné nachové rty k mým a líbá mě se vší láskou. Cítím, jak se rozdmýchal oheň uvnitř mě a líbám ji se stejnou intenzitou. Nakonec nás musí roztrhnout až Steve: „ Tak myslím, že tohle by už stačilo…,“ slyším za zády. Všichni se smějí a já se přidávám. Vtisknu poslední sladkou pusu Kate a dodávám: „Budu se snažit,“ a odcházím do letadla směr Evropa – Benátky. Máváme všichni zpět a mně teče slza po tváři, když tam Kate vidím stát a vím, že budu měsíc bez ní. Nakonec se otáčím zpět a tentokrát už s myšlenkou na to připravit se co nejlépe na Světový pohár a Olympijské hry. Let bude trvat asi 12h. To je dost dlouhá doba, abych přemýšlel, co vlastně budu dělat na soustředění. Vezeme s sebou kola a kolečkové brusle. Takže to bude dost náročné nejen po fyzické, ale i psychické stránce. Jak jsme se se Stevem dřív domluvili, budeme trénovat tak tvrdě, abychom potili krev. Sedám si na místo vedle Billa.

   „Tohle bude zase dlouhé.“ Říká trochu otráveně.

   „No aspoň budeš mít dost času přemýšlet o všem, co tě napadne.“ Dodávám s úsměvem. „Já si jdu stopro lehnout. Nebuď mě, pokud se nebude dít nic zajímavého.“

   „Jasný brácha.“

    Spím nakonec celý let. Sluchátka na uších, nikdo mě neruší. Takhle dobře jsem si to ani nepředstavoval. Na letišti na nás čekají novináři. To jsem taky mohl čekat, když jsem nedávno vyslal do světa zprávu o ukončení své kariéry. Odpovídám na někdy až dechberoucí otázky, někdy se zase směju, jindy jsem vážný jak naši politici. Po tomhle humbuku se přesouváme do aut a odjíždíme do hor. Tam, kde není internet, pořádný signál a i novináři se sem těžko dostanou. Jako za starých časů, kdy jsem začínal. Stačí nám opravdu jen málo, abychom byli skvěle připraveni na sezónu. Pro čerstvé, nádherně vonící pečivo a nějaké dobré jídlo, si dojdeme do krámu.

     Docházíme do našeho skromého baráčku a vybalujeme věci. Všichni jsou unavení a vypadají zralí na to lehnout do postele a zachumlat se pod teplou peřinu. Steve nám sděluje, že po téhle cestě máme volnější den. Takže všem, jak se zdá, padá kámen ze srdce. Já si však beru věci a jdu běhat.

    „Proč nečekáš?“ Amy se objevuje vedle mě. Je ještě mladá, teprve šestnáctiletá, ale už v tomhle útlém věku má úspěchy. Dokázala se probojovat už po 2 letech na MS juniorů a to je co říct.

   „Nevěděl jsem, že jde někdo se mnou.“

   „Tak teď už to víš.“ Usmívá se. Prohlížím si ji svým mužským pohledem. Hnědé vlasy spletené do copu, růžové tváře a hnědé oči. Na 16 letou dívku celkem vysoká. Je dost hubená. V některých případech mi připomíná Kate.

   „Můžu mít na tebe prosbu?“

   „Sem s ní,“ odpovídám hned.

   „Až skončíš, tak jsi říkal, že budeš dělat trenéra.“

   „No to je pravda. Co bys potřebovala?“

   „Chci, abys mě trénoval. Ráda bych dosáhla takových úspěchů, jako máš ty. Ty jsi vlastně taková legenda mezi bruslaři. Můžeš mě trénovat, až skončíš?“ Dívá se na mě s prosebným pohledem štěněte. Nevím co ji na to říct. Ta holka má potenciál a na ledě umí prodat, co natrénuje. Dokázal bych se prosadit i jako trenér? Zkušeností mám dost.

   „Uvidíme po sezóně. Ale musíš počítat s tím, že začneme úplně od začátku. Všechno musíš zahodit za hlavu a soustředit se jen na bruslení.“ Odpovídám s úsměvem a vidím, že se také usmívá. Rychle dodávám: „A začneme třeba hned. Sleduj všechno, co dělám já a snaž se to opakovat. Myslím tím i tréninkové jednotky.“

   „Ano coachi,“ dodává pobaveně.

   „Tohle si zatím odpusť. Teď jsem zatím Dave,“ usměju se na ni a ona mi to oplácí. Běžíme asi 12km a povídáme si. Dobíháme už jen opravdu volně k našemu skromnému baráčku. Vcházíme dovnitř a vidíme, jak všichni sedí u stolu a ládují se večeři. Nejspíš guláš. Sedáme hned ke stolu a dáváme si taky ten úžasně vonící guláš s křupavým chlebem. Jdu se pak osprchovat a sedám u knížky. Jen co přečtu první stranu, volá na mě brácha: „Jdeš hrát karty?“

   „Jo hned jsem tam,“ zavírám knihu a jdu za ostatníma. Takhle to jde celý měsíc večer. Hrajeme karty, bavíme se mezi sebou, nebo prostě padneme do postele unavení jako koťata. Ale v tréninku jedeme opravdu na krev. Vidím i Amy, která se snaží dělat to, co já a vypadá to dost slibně. Uvidíme, jak ta holka letos uspěje, ale těší mě, když ji vidím, jak po každém tréninku má na tváři úsměv jak rohlík. Ostatní jdou taky nahoru. Lucy a Bill jdou rychlostí hodně nahoru. Nemusel bych na olympiádu jet nakonec sám. I Michael jde nahoru. Vypadá to dost slibně. Na konci soustředění máme cvičné testy. Všichni obstáli na výbornou a jsou i výsledky, které překvapují. Jsem rád, že mám za sebou tým, který bojuje za mě a za sebe zároveň. Letos nás čeká dost úspěšná sezóna. To vím už teď. Za pár dní budeme už na ledě. Těším se.