My history - part 1

Ano. Budu vám dneska milí čtenáři povídat svůj příběh. Příběh plný radosti, smutku a spoustu dalších věcí.

Začnu asi svým datem narození a to 27.5.1995. Je to zvláštní datum. Pro mě je magická hlavně ta číslice 27, která mi vždy přinášela štěstí. Je to vlastně i den narození Martiny (všichni snad víme o koho jde). Je to zvláštní když o tom tak přemýšlím.

No pokračoval bych dále. Školka byla asi stejná jako pro každého. Plno kamarádu, her a všelijakých dalších radostných i smutných věcí. Například když jste si hráli s kamarády na písku nebo v herně, a smutné když jste se pohádali a nemohli tomu svému kamarádovi na 5 min nic říct. Myslím že to zná každý.

Do školy jsem nastupoval už jako hokejsta. Začínal jsem ve 4 letech jako dost kluků a někdy i holek. Našel jsem si pár kamarádů. Dokonce jeden z nich chodil na stejnou školu, ale do jiné třídy. Ale stejnak jsme se scházeli o přestávkách a bavili se co je nového ve světě hokeje. Žil jsem tím sportem už jako malý kluk a obětoval jsem tomu všechno. Sám jsem trénoval, posiloval až rodiče žasli, co se dělo. No jakmile jsem začal s hokejem tak se přihodila krásná věc a to že se mi narodil bráška Víťa - 19.2.1999. Chtěl jsem být fajn brácha a jsem rád že toho kluka mám při sobě i teď ikdyž se chová jako puberťák. No ale zpět k hokeji a škole. Byl jsem malý špunt (a vlastně pořád jsem), ale bylo mi to fuk, protože jsem všechny válcoval svou nebojácností, odhodláním a rychlostí. Ale ač jsem se snažil jakkoli, pořád ve mě viděli trenéři kluka, který nemá budoucnost, ikdyž to ostatní např. rodiče viděli jinak. Tím jsem si procházel dost dlouho, dokud nepřišel turnaj v Berlíně. Tam se dala naše 4ka dohromady a konečně pochopili trenéři co jsem zač. Turnaj jsme vyhráli a naše 4ka zářila ve všech směrech. Byli jsme nakonec nejlepší 4ka celého turnaje (podle počtu vstřelených branek). Pak jsem hrál dál dokud nepřišla 6. třída a rozhodování trenéra. Vyhodili mě když to tak řeknu. Rozhodovalo se mezi dalšíma klukama, ale černého petra jsem si vytáhl já.

Přešel jsem tedy do klubu Sareza Ostrava a hrál za ně 2 roky. Tam jsem prožil asi svá nejlepší léta. Hrál jsem sice pořád 3 lajnu, ale pak mi to bylo fuk, když mě našel sedět trenér smutného na lavičce v šatně. Povídá mi "Proč jsi smutný z toho, že hraješ až 3 lajnu?" moje odpověď "Protože si tam nemám s kým přihrát a ti kluci jsou horší něz já." kouč mi ale odpověděl. "My všechno vím Vláďo, ale potřebujeme někoho jako ty, který bude  hrát tu 3 lajnu zodpovědně a bude se snažit. Já znám tvé kvality. A uvidíš že přijde čas a ty dostaneš možnost se vyznamenat." S novým odhodlaním jsem chodil na led a čekal až přijde ta správná chvíle. A ona opravdu přišla! Hráli jsme proti Frýdku-Místku a prohrávali po 2 třetině 2:0. Co se nestalo. Trénér mě posunul do 1 lajny mezi dva nejlepší útočníky. A hned první střídání jsem přihrál na gól! Druhý gól přišel taky po mé přihrávce a 3 gól jsem dal sám! Neskutečný zápas. Jenže dva zápasy na to jsme vedly 4:3 a já šel na oslabení, dostal jsem puk na červenou a měl volnou branku. Jenže kluk mi sebral puk a z následného protiútoku jsme dostali gól na 4:4. Smutná to chvíle. Přicházeli další akce a taky první i úspěchy. byl jsem vyhlášen na turnaji na Slovensku nejlepším hráčem utkání. O rok pozdějí taky jenže na turnaji v Kadani. No nakonec jsem přešel zpět do Vítkovic a rok na to skončil.

Ptáte se proč jsem skončil? Správná otázka. Už od 4 třídy to nebylo ono mezi mnou a celou bandou hokejstu. Pořád jsem byl obětí šikany, ale né fyzické, nýbrž psychické. A tak to šlo až do doby než jsem skončil. A to jen díky té šikaně. Bohužel z části to byla i má chyba. Pořád jsem brečel a snažil se vyčnívat z davu aby si mě všimli lidi. Nebyla to správná volba. Co už. Minulost nezměním.

No nic zbytek kdyžtak zítra. Tam napíšu i o škole a o tom jak jsem vlastně poznal Sabakuua. Mějte se pěkně.