Budím se orosený studeným potem.
Zase ten sen. V poslední době se mi zdá stále častěji než bych čekal.
Sedím a zhluboka dýchám. Kate se budí a otáčí se na mě: „Zase ten sen?“ Ptá se
a já přikyvuju. Jak je možné, že je ten sen tak živý a ukazuje na budoucnost,
která mě v letošní sezóně čeká? Lehám si zpět na postel a Kate pokládá
hlavu na mou hruď. Co to vlastně je? Proč se mi to zjevuje 6 měsíců před
olympiádou? Je to divné. Dýchám už pravidelně. Hladím Kate po jejích hnědých vlasech
a vnímám její jemný dotek na své hrudi. Její vůně šampónu, která voní po
heřmánku, mě uklidňuje ještě víc. Vtisknu ji polibek do vlasů a ona se přitulí
ještě víc. Znova usínám.
Budí mě vřískot budíku. Už je
zase 6:30. Vstávám. Jdu si opláchnout obličej do koupelny. Studená voda mi
rozproudí krev v žilách, že bych běžel hned maraton. Pak se belhám se do
kuchyně, kde si dám sklenici vody a kousek čokolády na probuzení. Jdu se obléct
a v 7:00 odcházím z bytu na trénink. Dobíhám do parku a čekám necelou
minutu, než se objeví zbytek týmu. Usmívám se od ucha k uchu, kdykoli je
vidím. Jsou moje druhá rodina, mí bratři a sestry v boji. Lucy si teď s Billem
dává sprint ke mně. Bill ji předbíhá a plácá si se mnou.
„To není férové, Bille. Nikdy tě nemůžu porazit a to jsem
sprinter jako ty.“
„Nesmíš to dát tak okatě najevo, že zrychluješ. Pak ho možná
dáš.“ Povídám s úsměvem.
„No jo. Jenže on to vždycky nějak vytuší. To pak nejde.“
Odpovídá Lucy s rukama v bok.
„Musíš to mít v hlavě. A když budeš trénovat, tak ho
jednou porazíš. Není tak dobrý běžec jako ty Lucy.“ Ozývá se hlas za námi a já
vím, že patří Stevovi. Steve je náš trenér. Trénuje mě od 10 let a nikdy se
nemýlí. Kdykoli mi dá něco za cíl, pokaždé ho splním. Jsme už 20 let spolu na
scéně a 8 let na špičce světového rychlobruslení. Vzápětí dobíhají ostatní a
zdraví trenéra. Takže teď jsme tu konečně všichni a můžeme se pustit do tréninku.
Protažení celého těla bývá základ našeho tréninku. Vzpomínám si na začátky a
zase se usmívám. Býval jsem úplně zkrácený. Ještě teď nezvládnu některé cviky
dokonale, ale můj věk mi nikdo už nevyčítá. Rozhodl jsem se, že letos po
olympiádě končím kariéru. Všichni z toho byli sklíčení, i když jsem jim
říkal, že budu jezdit jako trenér. Teď na to ale myslet nechci. Začínáme naše
speciální cviky a skoky. Vedu celou skupinu. Na konci tréninku nám Steve
připomíná naši tiskovku. Všichni kýveme.
Vracím se domů. Dávám rychlou sprchu, rychle se nasnídám a
pospíchám na tu tiskovku. Mám to ze všech nejdál. Sedám do auta a jedu přes
celé město. Parkuju hned vedle hotelu, kde se to má uskutečnit. Přicházím a
ujímají se mě stylistky a další odborníci přes tyhle věci. Za hodinu už sedím
před novináři společně se všemi kolegy a trenérem. Steve povídá, co nás vlastně
v letošní sezóně čeká a jaká byla letní příprava. Pak přichází otázky směřované
mně, na které odpovídám otevřeně a usmívám se. Po poslední otázce přichází na
řadu má řeč, kterou jsem si připravoval 14 dní.
„Chci vám teď, všem, co mě sledují v TV, nebo mě znají
osobně, sdělit, že bych rád po této sezóně ukončil kariéru.“ Novináři otevírají
pusu a tým opět zahalil smutek tím, že sklopili oči a úsměv povadl. Vypadají
jako na pohřbu „Ono je nejlepší, jak se říká, končit na vrcholu a to jsme si
s koučem řekli. Opravdu, chci už zpomalit a dát prostor mladším
závodníkům. Rád bych, abyste to pochopili.“ S tím se spustila lavina
dalších otázek a blesky vířily všude kolem. Odcházel jsem s hlavou
sklopenou a směřoval k autu. Teď jsem myslel jen na jedno. Musím se
rozloučit důstojně. Přece jen, olympiáda je v mém rodném městě. Město, které
nechci zklamat a rád bych se s mým milovaným sportem rozloučil, jak se
sluší a patří. Vyhrát tu medaili, která mi chybí ve sbírce medailí a pohárů.
Zlatou olympijskou medaili. Salt Lake City, těš se na mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat